Constant, de Rebeque, Henri Benjamin (1767-1830) Francouzský liberál narozený ve Švýcarsku. Ačkoli Constant strávil většinu života mimo Švýcarsko, švýcarský protestantský pÚvod sehrál v jeho životě a myšlení významnou roli. Jeho otec, profesionální voják, velel holandskému pluku. Předčasně zralého Constanta nejdříve vyučovali domácí učitelé v Bruselu, později studoval na universitě v Erlangen a nakonec v Edinburgu, kde se seznámil se společenskou teorií SKOTSKÉHO OSVíCENSTVÍ. Po návratu se sblížil se starší ženou, madame de Charriere, s níž prožíval romantický vztah a sdílel vášeň pro ideje. Sňatek z rozumu v roce 1789 (a později další) mohl stěží takový vztah přerušit. Sympatie k francouzské revoluci Constanta přivedly na krátkou dobu ke kariéře komorníka vévody Brunšvického (na sklonku roku 1794). O něco později se seznámil s madame de Staěl, která na něj měla v následujících dvou desetiletích silný vliv.
Constant se připojil k jejímu liberálnímu kroužku v Paříži a v roce 1796 publikoval svÚj první politický esej, v němž hájil direktorium proti hnutí "zpátečníkú". V roce 1799 byl delegován do nového tribunátu, avšak pro Bonaparta byl pro své liberální názory a vztah k madame de Staěl persona non grata. V roce 1803 následoval madame de Staěl do exilu a dlouhou dobu pak strávil na jejím zámku Coppet nedaleko Ženevy. Navštívil také Německo, kde se seznámil s německou romantickou filosofií a náboženským myšlením (viz ROMANTISMUS).
Léta císařství byla Constantovým nejplodnějším obdobím, ačkoli publikoval málo. Začal práci na velkých dílech o politice a "náboženském citu". Hrozící pád Napoleonova císařství jej v roce 1813 přiměl k vydání spisu O dobyvačném duchu a o uchvácení moci v jejích vztazích k evropské civilizaci... (De ľ esprit de conquete et de ľusurpation dans leurs rapports avec la civilisation européenne...), v němž označuje NapoleonÚv expanzionistický instinkt jako hluboce odporující mírumilovnému a obchodnímu charakteru evropské společnosti. Model společenských a ekonomických změn, který předložil, prozrazuje vliv skotského osvícenství, ačkoli jeho tezí nevyužívá systematicky. Po návratu do Paříže se v podmínkách konstituční monarchie, ustavené Chartou Ludvíka XVIII., rychle stal vÚdčím liberálním mluvčím. Po Napoleonově návratu z Elby se však nechal přesvědčit (přinejmenším svou novou rádkyní, madame de'Recamier) o jeho "liberálních úmyslech" a vypracoval ústavní listinu obnoveného císařství. Po Waterloo uprchl do Anglie, kde vydal mistrovský introspektivní román Adolphe. Později se vrátil do Paříže a pÚsobil jako publicista, bránící s nevšední horlivostí a dovedností svobodu tisku. V roce 1819 se stal poslancem a po vraždě následníka trnnu v roce 1820 se zúčastnil bojÚ s ultraroyalisty. Ve dvacátých letech pak vlivem slábnoucího zdraví a narÚstající hráčské vášně jeho politická aktivita značně poklesla.
V parlamentu njkdy nezískal tak velký vliv jako Royer-Collard nebo De Serre, neboť postrádal schopnost improvizace - byl známý více pro sVÚj vybroušený žurnalismus. Zemřel krátce po červnové revoluci, kterou vítal a schvaloval.
Constantovo politické a společenské myšlení lze chápat, podobně jako myšlení madame de Staěl, jako ucelený komentář ROUSSEAUOVÝCH děl. RousseaÚv ženevský původ, koncepci spravedlivé či OBECNÉ VŮLE i využití jeho idejí protagonisty revoluce jako byl Robespiere nemohli po roce 1795 liberální protestanté, vážně zápasící s otázkou, proč revoluce zdegenerovala v hrůzovládu, ignorovat. Mohla koncepce občanské ctnosti, vtělená do pojetí obecné vůle, opravdu získat povahu moderních křesťanských aspirací? Nesvedl Rousseaua jeho obdiv k starověké polis a obhajoba politické účasti ve spise O společenské smlouvě z cesty? Právě těmito otázkami se madame de Staěl a Benjamin Constant dostávali za hranice proto-liberálního myšlení osmnáctého století (viz LIBERALISMUS). Hnutí zahrnovalo i kritiku Rousseauova pojetí svobody na pojmových základech a zkoumání rozdílů, jimiž se moderní společnost liší od antické.
Stejnou cestou Constant dospěl k odvození svého proslulého rozlišení mezi antickou a moderní svobodu. Vyslovil poznatek, že starověký člověk chápal svobodu zcela jako OBČANSTVÍ, tedy právo být členem sboru, jenž diskutuje a vydává veřejná rozhodnutí.
To ovšem nezaručovalo žádná individuální nebo osobní práva (proti jiným), která spojuje moderní Evropan především s ideou svobody. Pro starověkého Řeka stál jedině občanský život za to být žit, i proto, že to byl život privilegované či aristokratické třídy v otrokářské společnosti. Naopak v moderní Evropě vytvořily rovnost před zákonem a svoboda, jež se jednotlivcům dává pro definování a realizování svých vlastních zájmů, radikálně odlišný společenský a morální kontext - na místo solidarity bojovné vládnoucí kasty se staly největšími společenskými hodnotami osobní nezávislost a svoboda od útrap a útlaku. Mírumilovná, ekonomická orientace moderní společnosti znamená, že "veřejné blaho" zahrnuje spíše ochranu soukromých zájmů než jejich obětování zjednodušenému petrífikovanému pojetí občanské povinnosti. Taková představa občanské povinnosti, přenesená do kontextu moderního národního státu, se stává vyloženě nebezpečnou svou tendencí převést moc do rukou oligarchie, skrývající svou moc dovoláváním se obecné viJle.
Constant takto bránil moderní "objev" REPREZENTACE proti Rousseauovu využívání starověké polis k její diskreditaci. Na základě srovnání s čistě formálním zajištěním individuální svobody (na principu reciprocity), kterou Rousseau včleml do svého pojetí obecné vůle, Constant dokazovat, že nejjistější ochranou individuální nezávislosti je reprezentativní systém. Celkově ho však úzkostná starost o zabezpečení individuální nezávislosti vedla k podcenění či ignorování umravňujícího potenciálu politické participace, zdůrazňovaného Rousseauem, i když v roce 1819, během ~ápasu mezi restauračními liberály a ultraroyalisty, některé své argumenty revidoval a na úlohu participace kladl větší dÚraz. V otázce, zda participace je zdůvodnitelná hlavně jako prostředek ochrany občanské svobody, nebo zda má sama o sobě nějakou hodnotu, však jeho postoje zÚstaly nejasné. Constantovu rozlišení mezi antickou a moderní svobodou - nastíněném v několika dílech, nicméně v konečné podobě završené až přednáškou v roce 1819 - byla věnována pozornost na úkor jeho ostatních politických děl. Jeho Politické zásady (Principes de politique, 1815) přinesly jemný a originální náhled na mnohem širší okruh otázek. Zvláště zde inicioval kritiku pojmu SVRCHOVANOST, kterou se zabývali pozdější francouzští liberálové Guizot a TOCQUEVILLE, jejichž nový zájem o rozdělení moci v národním státě pomohl oddělit francouzský liberalismus počátku devatenáctého století od osvícenství století osmnáctého. Rovněž Constantův zájem o to, co nazýval "náboženský cit", ho odlišuje od raných filosofů. Ve spise O náboženství (De la religion, 1830) se snažil bránit niterný náboženský cit jak proti zneužívání kněžstvem, tak proti "povrchní" doktríně sobeckosti. Bojoval přitom na dvou frontách: proti materialismu osmnáctého století i proti klerikálnímu fanatismu ultraroyalistů v období restaurace. Věrný svým protestantským kořenÚm hledal spojení liberálních principů a ryzího náboženského citu tím, že liberalismus hájil vÚči obviněním z protináboženskosti. Ll\S

odkazy
Constant, B.: Oeuvre~', Paříž: Pléiade, 1964.
literatura
Holmes, 5.: Benjamin Constant and the Makinx oť Modem Liberalism. New Haven, Conn.: Yale University Press, 1984.